Hobit - piesne
20. 1. 2008
Dřív nežli vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné.
Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš v třesku kovadlin
kul klenoty a temnoty
zaháňel v slujích kde spal stín.
A mnohý elf i dávný král,
měl od nás meč, co zářne plál,
kdyžte náš um těm vladařúm
do jílcú oheň včaroval.
Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit -
tu krásu krás a skvělý jas
jsme předli z drátkú jako nit.
Dříve než vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
pro svoje zlato ztracené.
A co jsme měli pohárú
a zlaté harfy postaru,
jenže náš spěv člověk či elf,
neslýchal z hlubin ani hru.
Sosny se s nářekem prohnuly,
zlé vichry nocí vanuly,
les rázem vzplál a plápolal
tak jako tisíc fakulí.
Zvon v údolí bil na poplach
a lidem zbělil tváře strach,
když dračí spár, húř nežli žár
jim pohřbil město v sutinách.
Dýmala hora pod lunou
v tu chvíli pro nás osudnou,
každý se hnal než drak ho sklál
pod svými drápy, pod lunou.
Dřív nežli vzejde slunce svit,
přes chmurný, mlžný horský štít
jdem do hlubin kde vládne stín,
mu harfy své i zlato vzít.
--------------------------------------
Kampak sem zvenku?
Co byste rádi?
Snad podkověnku?
Rěka si pádí!
Tma se už snáší
roklinkou naší!
Kampak ty vaše
nohy se vlečou?
Vaří se kaše,
placky se pečou!
Dobře je, braši,
v roklince naší!
No, kampak? Co vy
třesete vousy?
Kdopak nám poví,
kam takhle jdou si
pan Pytlík a Balin
s nimi Dvalin
roklinkou naší,
když tma se snáší,
haha?
Chcete tu zústat,
či utéct zpátky?
Tma už je husá!
Den je tak krátký!
Útěk je hloupý!
Ten, kdo k nám vstoupí,
když tma se snáší,
ať slyší naši
písničku po celou noc!
Vítáme moc a moc!
Hahá!
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
hledat své zlato kouzelné.
Znal naše kouzla zemský klín,
když rod náš v třesku kovadlin
kul klenoty a temnoty
zaháňel v slujích kde spal stín.
A mnohý elf i dávný král,
měl od nás meč, co zářne plál,
kdyžte náš um těm vladařúm
do jílcú oheň včaroval.
Dali jsme stříbru hvězdný třpyt,
korunám zlatým slunce svit -
tu krásu krás a skvělý jas
jsme předli z drátkú jako nit.
Dříve než vzejde světlo dne,
přes horstvo, jež se v mlze pne,
jdem do hlubin, kde vládne stín,
pro svoje zlato ztracené.
A co jsme měli pohárú
a zlaté harfy postaru,
jenže náš spěv člověk či elf,
neslýchal z hlubin ani hru.
Sosny se s nářekem prohnuly,
zlé vichry nocí vanuly,
les rázem vzplál a plápolal
tak jako tisíc fakulí.
Zvon v údolí bil na poplach
a lidem zbělil tváře strach,
když dračí spár, húř nežli žár
jim pohřbil město v sutinách.
Dýmala hora pod lunou
v tu chvíli pro nás osudnou,
každý se hnal než drak ho sklál
pod svými drápy, pod lunou.
Dřív nežli vzejde slunce svit,
přes chmurný, mlžný horský štít
jdem do hlubin kde vládne stín,
mu harfy své i zlato vzít.
--------------------------------------
Kampak sem zvenku?
Co byste rádi?
Snad podkověnku?
Rěka si pádí!
Tma se už snáší
roklinkou naší!
Kampak ty vaše
nohy se vlečou?
Vaří se kaše,
placky se pečou!
Dobře je, braši,
v roklince naší!
No, kampak? Co vy
třesete vousy?
Kdopak nám poví,
kam takhle jdou si
pan Pytlík a Balin
s nimi Dvalin
roklinkou naší,
když tma se snáší,
haha?
Chcete tu zústat,
či utéct zpátky?
Tma už je husá!
Den je tak krátký!
Útěk je hloupý!
Ten, kdo k nám vstoupí,
když tma se snáší,
ať slyší naši
písničku po celou noc!
Vítáme moc a moc!
Hahá!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář